Nějakou dobu se na tomto blogu nic nedělo. Kdo sleduje ví, kdo ne, tak tomu je to vlastně fuk. A nedělo se nic nejen na blogu, ale ani na jiných frontách (virtuálních myslím). To je konstatování pravdy. A svět se točit nepřestal (jak překvapivé, že?).
Asi to tak čas od času má každý – musí si dát chvíli pauzu od toho, co ho baví. Aby se to nakonec nestalo rutinou a činností, která mu už nic nepřináší. Měla jsem zkrátka jiné věci na práci, než házet svoje své „hluboké“ myšlenky a nápady na blog.
Naopak se toho dost stalo v reálném kalamitním životě. Nové zážitky, myšlenky, vjemy, nápady, nové příjmení a nové výzvy (jak já to slovo nemám ráda, ohání se s ním každý, ale zase je pravda… jak to vlastně pojmenovat?). Pro mě je podstatné zažívat to reálné! V reálném čase, teď a tady… s opravdovými přáteli, s mým (teď) už manželem, s mou rodinou, sama se sebou. To mě baví. To reálné, to co vidím, můžu cítit, nahmatat a očichat, ochutnat, na vlastní kůži zažít… prostě to, co není zkreslené nějakými předsudky, ideály… a to ostatní je jen jedna velká a nafouklá bublina. A ta bublina vždy praskne. Tak proto jsem tady, na blogu nebyla…
Tak jako v životě má vše svůj čas, tak i nastala pomalu doba, kdy zase cítím, že bych mohla navázat na to, co jsem na chvíli opustila.
Takže Kalamita píše blog dále… neslibuje na jak dlouho, ale píše… a snad vás to bude bavit!